Archive for Březen, 2008

Jak to vidím já

Čtvrtek, Březen 27th, 2008

Horolezci jsou svou podstatou individualisté, kteří mají často svůj osobitý a svérázný pohled na svět, odmítají se podřídit společenskému mainstreamu a většinovým názorům. Není proto divu, že také jejich názory na samotné lezení a horolezectví se často liší, zejména v ohledu stylu přelezů, druhu jištění a podobně.

Mer de glace

V tomto článku bych se chtěl zamyslet nad tím, co znamená horolezectví pro mě, a možná také přijít na to, proč se v některých otázkách i s těmi nejbližšími přáteli názorově rozcházím.

Nejdřív bych se pokusil definovat pojmy sportovní lezení a horolezectví. Sportovní lezení je druh výstupu, do kterého nepotřebujeme žádné zvláštní jistící prostředky, stačí nám 12 expresek, dvě HMSky a nějaká ta smyčka. Cesta je vybavena fixním jištěním- nýty nebo borháky, linie je jasná, štandy jsou předem dané, žádný problém. Co nám taková cesta může poskytnout? Bezpochyby je to radost z pohybu za krásného počasí, krásné výhledy, vzrušení z velké expozice. Co ale v této cestě nikdy nemůžeme zažít je dobrodružství (pokud nemáme úplně levého jističe), poznávání neznámého, romantiku. Dobrodružství je totiž zásadní faktor, kterým se liší horolezectví od sportovního lezení. Ve sportovní cestě zažijeme asi stejně tolik dobrodružství jako když si pustíme akční film v televizi.

Tutový friend

Když jsem přemýšlel o tom proč jsem vlastně začal s horolezectvím, tou jedinou a správnou odpovědí, ke které jsem dospěl bylo: Proto, abych poznal sám sebe, abych zjistil, zda se v krizových situacích dokážu rozhodnout. A tuto možnost mi může poskytnout pouze horolezecký výstup, nikoli sportovní cesta. V klasické horské cestě musí člověk pečlivě zvažovat, co kam založit, jak sestavit štand. Horolezec se v každém okamžiku rozhoduje. Hledá odpovědi na otázky: Můžu založit trojku sem, nebo si ji nechám na štand? Není někde hrot na smyčku? Nebude jistější zatlouct skobu? Kudy vede cesta? Co mě čeká za hranou, nad komínem? Celá cesta je jedno velké dobrodružství, hledání, nalézání řešení a v takových chvílích se člověku otevírá brána k poznání sebe sama. Člověk zjišťuje pravdu o tom, jaký ve skutečnosti je. Samozřejmě že někdy jsem v pohodě, jindy nadávám, někdy se pěkně vybojím, to všechno ale přináší určitou katarzi, a po úspěšném přelezení cesty jsem zase jiným člověkem, jsem trochu blíž Samozřejmě, že i já si rád vylezu hezkou sportovní cestu, ale s přibývajícími délkami, s opakujícím se cvakáním expresek a s linií nýtů, směřujících neúprosně k vrcholu stěny ve mě pomalu začíná hlodat myšlenka: Není to už trochu nuda? Kdy už to přijde, kdy už se budu muset zase svobodně rozhodnout?

Peigne Lezec, který vyleze desítku na skalce nebo ve vícedélkové sportovní cestě ve mě vyvolá velký obdiv. Jeho výkon vyžaduje roky tréninku a tvrdé dřiny, stovky hodin strávených na stěně a na skalách. Je to bezpochyby špičkový sportovní výkon. Podobný pocit obdivu ve mě vyvolá Jarda Jágr, když skóruje třikrát za zápas. Oba dva výkony jsou skvělé, vyžadují velké fyzické i mentální schopnosti a obrovské soustředění.

Úplně jiný druh obdivu ve mě vzbudí člověk, který vyleze v horách těžkou cestu po vlastním jištění, v orientačně obtížném a objektivně nebezpečném terénu. Takový výkon totiž vyžaduje něco úplně jiného než pouhé gymnastické dovednosti. Vyžaduje od člověka především odvahu, schopnost se rozhodnout v krizové situaci, úspěšně řešit problémy. Ze všech sportovních i horských cest, které jsem přelezl si nejvíc pamatuji ty, které byly obtížné právě těmito aspekty. Ty, ve kterých jsem byl nucen konat zásadní rozhodnutí, ve kterých jsem nevěděl, co mě čeká. Cesty, ve kterých se chyba neodpouští. Při takových výstupech člověk nejlépe pozná jaký je, jak by se mohl zlepšit nejen po fyzické, ale především po psychické stránce.

Pro mne je horolezectví dobrodružsvím a možná proto ve mě nevzbuzují takový obdiv výstupy sportovních lezců jako výstupy skutečných alpinistů. Možná proto mě přitahují vysoké hory, kde se člověk musí rozhodovat mnohem víc než někde v údolí.

S tím také souvisí můj názor na hodnocení a bodování horských výstupů. Horolezectví podle mého názoru nelze hodnotit sportovními kritérii, je to jako bychom chtěli obodovat báseň nebo obraz. Něco takového je zcela jistě absurdní a z pokusů o přidělení bodů horským výstupům se stává fraška. Možná je to tím, že si lidé dokážou obtížně představit, co skutečně horolezec při výstupu prožil, nedokážou se vcítit do jeho pocitů, potřebují vidět určité číslo – černé na bílém. To je ale podle mého názoru chyba. Vždyť jak je možné přidělit body vnitřnímu hlubokému prožitku, který člověk zažívá při horském výstupu. Kolik bodů by asi dostal Hermann Buhl za svůj zimní, noční, sólový výstup východní stěnou Watzmannu? A jaké hodnocení by obdržel Walter Bonatti, který vedl záchranou akci při ústupu z Freneyského pilíře? Sportovní hodnocení a body podle mého názoru patří do sportu, ke sportovním cestám, které je možné hodnotit objektivními měřítky. Není ale možné srovnávat nesrovnatelné, není možné srovnávat sportovní cestu s horskou a nezohlednit přitom ten zásadní faktor, kterým je právě přítomnost dobrodružství pramenícího z nedostatku jištění a dalších činitelů, jako je počasí, podmínky ve stěně atd.

Ať se na to dívám za jakéhokoli pohledu vždy nutně dojdu k následující rovnici:

SPORT (lezení) DOBRODRUŽSTVÍ = HOROLEZECTVÍ

nebo také

HOROLEZECTVÍ – DOBRODRUŽSTVÍ = SPORT (lezení)

Závěrem bych se pokusil shrnout svůj pohled na věc:

1) Sportovní lezení je super a vnímám ho velmi pozitivně!! Není to ale alpinismus (chybí mu element dobrodružství).

2) Rozdíl mezi klasickou a sportovní cestou je tak velký, že je nelze srovnávat pouze prostřednictvím stupně UIAA nebo nadmořské výšky. Každý, kdo lezl nějakou šestku celou po vlastním jistě dobře ví, že je to mnohem náročnější než lézt vynýtovanou sedmičku, která vyžaduje pouze fyzickou připravenost.

3) Sportovní hodnocení patří do sportu (a tedy do lezení), nikoli do horolezectví. (Mezinárodní trend poslední doby- zejména kritika soutěží jako je Piolet ďOr, to potvrzuje)

Na závěr několik citátů:

„Hory jsou prostředkem, na konci stojí člověk. Smyslem je zdokonalit člověka, nikoli dosáhnout vrcholu hory.“

„Vlastnosti dobrého horolezce jsou stejné jako vlastnosti dobrého člověka. Je to jeho schopnost snít a hranice jeho fantazie. Využívat horolezectví, ale nedělat z něho životní cíl. Využívat hory, ale nedovolit, aby nás omezovaly.“

„V horolezectví je důležité nezničit nemožné….Pokud se nemožné stane možným, je zničeno a překonání nemožného je tím pádem bezcenné.“

Walter Bonatti

„Bonatti používal lezení k tomu, aby nacházel nová zjištění o světě a o sobě samém. To mě ovlivnilo.“

Peter Croft

„Neomezené sportovní lezení a neomezený rap-bolting mají pro etiku dobrodružství v horolezectví naprosto destruktivní následky… Sportovní lezení nadřadilo atletické výkony nad dobrodružství. Pokud vám to nevadí, budiž, ale musíte se zeptat: Neztrácíme něco? Ztrácíte něco zatraceně vzácného. Ztrácíte dobrodružství, něco, co vyžaduje odvahu a všechny ty obtížné záležitosti jako je sebeovládání, zvládání strachu, kázeň, soudnost a všechny ty věci, potřebné pro váš osobní růst…“

Royal Robbins

„Do ulic hlučných měst, mezi kolony aut

povinnost nakonec zpět nás volá.

Každý z nás sbohem dal dobytým štítům skal,

srdce však zůstává,

srdce však zůstává někde v horách.“

Vladimir Vysockij, z písně Loučení s horami


Snažte se prosím pochopit bez předsudků můj pohled na věc a to co jsem tímto článkem chtěl říct. Rozhodně nechci něco odsuzovat, jde opravdu jen o můj vnitřní pocit. S některými mými názory budete souhlasit, s jinými ne, ale to je přirozené. Každý z nás má k lezení trochu jiný přístup, pro každého z nás je to ale součást života a svým způsobem i životní styl. Proto je právě diskuse o jeho smyslu a podstatě velmi důležitá. Berte tento článek jako námět k zamyšlení o tom, proč vlastně lezeme a co pro nás horolezectví představuje. Těším se samozřejmě na jakoukoli reakci ať už osobně u piva nebo v podobě článku.

čau Michal (adson@centrum.cz )

Kuba a Jarda na Mont Blancu

Pátek, Březen 14th, 2008

Minulý rok v červenci jsme s naší partičkou vyrazili na poznávací zájezd do Chamonix. Někteří z nás byli v Alpách poprvé. Zájezd byl úspěšný, počasí nám přálo a všichni jsme se vrátili ve zdraví domů.

my a kopec

skalní úsek

Lezli jsme nejčastěji vícedélkové cesty v údolí, v krásných kompaktních žulových plotnách. Zdatnější lezci podnikli také pár skalních cest výš v horách i něco přímo v Šamonicích na skalkách. Já s Kubou jsme se rozhodli, že se vydáme v rámci tréningu na hory normálkou na Mont Blanc. Ostatním účastníkům zájezdu se s námi jít nechtělo, protože je to hrozná dupárna. A měli pravdu.

Kuba pod GouteremNejdřív vyjedeme lanovkou do 1800 m. n. m. Pochod začínáme brouzdáním rosou přes pastviny, pak stoupáme kolem malých vodopádů do kopce k Orlímu hnízdu ve výšce 2400 m. n. m., kde je konečná zubačky. Zde se obvykle zahajuje výstup, ale kvůli sesuvu skály na koleje, zubačka končí o 600 výškových metrů níž. Dále pokračujeme kamenitou stezkou vzhůru až na první ledovec. Nasazujeme mačky a vyměňujeme teleskopky za cepíny. Šlapem rozbředlým sněhem k strmému žlabu, kde občas padají kameny. Přetraverzujeme ho a stále v mačkách stoupáme přímo vzhůru po lehce zasněženém suťoviskovém skalním pilíři v obtížnosti 1 až 2.

HřebenPřed námi i za námi jdou zástupy lidí. Stále zastavujeme a čekáme, až se cesta uvolní. Okolo 16 hod. stojíme na konci pilíře u chaty pod Gouterem ve výšce 3800 m. n. m. Tady už je další ledovec, na kterém se asi 200 m za chatou utáboříme. Na malém rovnějším místě stojí asi 20 stanů. Od sousedů z Moravy půjčujeme lopatu a vyhrabáváme plošinku na stan. Nadmořská výška začíná působit, je mně blbě a točí se mně hlava. Než vykopem rovinu, postavíme stan a roztopíme sníh na vařiči, uběhne pár hodin. Uvařím mastnou polévku, pak mastný čaj, po kterém je mně ještě víc blbě a v 22 hod. se pokoušíme usnout.

Jarda se válíV 1 hodinu zvoní nemilosrdný budík a Kuba suše hlásí: „Tak jdeme na to!“ Asi v 2.30 hod. se navazujeme na lano a zahajujeme vrcholový výstup. Za svitu čelovek jdeme vyšlapanou stopou po zmrzlém firnu. Dupeme do kopce na strmý Gouter. Opírám se o teleskopky, funím a často zastavuju. Občas

mě přepadne vteřinový mikrospánek. Kuba jde vepředu a všechno zvládá celkem v pohodě. Před námi i za námi ve tmě světélkují čelovky. Lehce mrzne a pofukuje vítr, do noci zní jen vrzání hrotů maček. Na východě se nebe zbarvuje pomalým svítáním. Objevují se nádherné odstíny modré, červené a oranžové barvy. V 6 hod. vychází slunce na bezoblačnou oblohu. My jsme přešli přes tzv. Velbloudí hrby a dále stoupáme s cepínem v ruce po exponovaném vrcholovém hřebínku až na vršek. V 7 hod. stojíme na vrcholu Mont Blancu ve výšce 4810 m. nad mořem.

VrcholovkaVe studeném větru se koupeme v ranním slunci a kocháme se 360 stupňovým rozhledem. Na vrchu si podáme ruce a vyměníme zmrzlé úsměvy s několika dalšími horskými poutníky. Uděláme pár vrcholových fotek a zase valíme dolů.

Jarda v Ženevském rybníku

Až při sestupu si vychutnávám radost ze zdolaného vrcholu. S klesající nadmořskou výškou se mně zlepšuje nálada. Uvědomuju si jak je důležité jít svobodně svou cestou a za svým cílem. Nekonečné horské rozhledy mně dávají ten správný nadhled do mého života.

Jarda

Zimní dovolená na Popradském

Pondělí, Březen 3rd, 2008

Přelom ledna a února se moc nepovedl. Zkouška z
teorie grafů nevyšla ani on sight ani na druhý pokus, uklouznutí v lese a
natažené rameno mě diskvalifikovalo
z výletu do Arca, tak jsme si s Kubou řekli, že je ideální
příležitost konečně jet do Tater. Předpověď počasí byla dostatečně odpudivá,
tak si Kuba vzal Egypťana Sinuheta, abychom měli aspoň nějakou kulturu, když už
nepolezem, a odjeli jsme na „dovču“ do Tater.

Popradské pleso z Tupé

Volba padla na
„horský hotel“ Popradské pleso, což se ukázalo jako ne zcela dobrý nápad. Po
příjezdu nám milá slečna recepční oznámila, že dvě noci klidně přespat můžem,
z pátku na sobotu, že to nepůjde, a pak už zase jo. Odpovědí na naše
otázky byl bouřlivý štěkot desítek lavinových psů, jejichž majitelé si na pátek
kompletně zamluvili chatu.

Po pokusu (marném) domluvit se nějak s recepční jsme
rezignovali, zaplatili dvě noci a vhrnuli se do prázdného pokoje
v poloprázdném hotelu. Asi nemá cenu rozebírat, že teplá voda ve sprše
netekla a na pokoji jsme si vydýchali ucházejících 17 °C. Co by taky člověk
chtěl za 470 Sk na noc.

Ve čtvrtek ráno bylo přesně podle předpovědi hnusně,
sněžilo, fučelo, prostě ideální podmínky. Byli jsme rádi, aspoň jsme nemuseli
dupat do Zlomisek na plánovanou Malou
Dračí Hlavu. Abychom úplně nezakrněli, vyrazili jsme nakonec aspoň na ledy na
Kopky.

led1.jpg

První volba byla evidentně mimo naše momentální možnosti,
což jsem si po druhém odskoku do šroubu uvědomil i já, a v klidu jsme se
přesunuli na led kratší a ukloněný tím správným směrem. Tady si Kuba (abych si
nepřipadal nějak výjimečně) taky vyzkoušel, kolik vlastně ten šroub vydrží a
krásně si přitom roztrhl návlek. V té době už začínalo vykukovat sluníčko
a nakonec bylo úplně jasno, tak jsme to pomalu ukončili, protože přece nebudem
lézt, když je tak hezky.

led2.jpg

Na další den jsme opět naplánovali Hlavu, což se mělo stát
tradicí tohoto zájezdu. Ještě bych neměl zapomenout na zmiňovaný návlek,
půjčili jsme si na recepci klubko nití a Kuba se dal do vyšívání růžových
ornamentů na nemocný návlek. Vzhledem k tomu, že výsledek předčil
očekávání, nenechal jsem se zahanbit a se stejným nadšením jsem se pustil do
své rukavice. Kuba sice vyplácal růžovou, ale žlutá se na černé vyjímá taky
dobře, takže jsem ho za to tím cepínem ani moc nesekl.

Protože se blížil nešťastný pátek a záchranářská párty,
začali jsme vymýšlet různé varianty řešení naší prekérní situace. Spát bez
spacáku na terase se Les graphiques uniques donnent une nouvelle dimension au en ligne. nám moc nechtělo, zabít recepční se nám sice chtělo, ale
otázkou bylo, zda by to pomohlo, takže nakonec nás napadl spásný nápad domluvit
se rovnou z vedoucím kynologů, jestli by to nešlo přece jen nějak vyřešit.

Vedoucí se ukázal jako správný chlap, prvně nás poslal do
prdele, pak nám řekl, že jsme ho nasrali no a nakonec teda, že tam vlastně
můžem zůstat. Ale hlavně už nesmí přijít nikdo jiný, žádní kamarádi. Mile jsme
mu poděkovali a šli spát.

tupa.jpg

První koho jsme ráno u recepce viděli byl Petříček, přijel
s Mauglím, Švihym a Jitkou. Popsali jsme jim situaci a radši rychle
zmizeli, aby recepční náhodou nevyhodila i nás. Protože počasí zase nebylo nic
moc, změnili jsme plán na druhý pilíř Tupé, z kterého bylo na rozdíl od
vyšších kopců aspoň kousek vidět. Cestu už jsem kdysi lezl, počasí se taky
vybralo, takže jsme si to celkem užívali. Nepříjemný byl jen psycho sestup ze sedla Ostrvy, nafoukaný
sníh nepůsobil moc stabilně, tak jsme byli docela rádi, že pod námi na plese
cvičí desítka lavinových psů. Nakonec vše dobře dopadlo a v pořádku jsme
dorazili na rozjíždějící se večírek neubytovaných kamarádů v kůlně na dřevo.
S tím, že zítra už určitě půjdem na tu Dračí Hlavu, jsme jim popřáli
dobrou noc a odešli do postele.

zlomiskova_veza.jpgV sobotu ráno bylo konečně krásně, takže už jsme fakt
do těch Zlomisek dupat museli. Třetí den se ukázal jako krizový a opravdu hodně
se nám nechtělo, nakonec jsme se vydrápali pod Zlomiskovou vežu a
s výmluvou, že dál to vypadá lavinézní, jsme opět změnili plán a rozhodli
se pro výstup na Zlomiskovou vežu. Jediný problém byl, že v našem průvodci
se tento kopec vůbec nevyskytoval, takže cestu jsme volili „pocitově“. Nahoru
to celkem vycházelo a po pěti délkách jsme se objevili na vrcholu. Jenže, jak říkají klasici, túra končí až na chatě, takže
jsme neměli vyhráno. Po prvním neúspěšném pokusu po stopách jiných zoufalců,
jsme to už trefili a v pořádku seběhli dolů.U hotelu už nás nikdo nečekal, kamarádi totiž vyměnili kůlnu
za chatu pod Rysmi a strávili zbytek víkendu tam.

Protože už jsme byli z toho chození dost unavení,
rozhodli jsme se, že v neděli půjdem „jen“ do Galerie Satana. Ráno byla
obloha opět jako vymetená, nohy už asi rezignovali, takže ani tolik neboleli,
relativně krátký nástup, prostě samá pozitiva a sociální jistoty.

galerie_satana.jpgKdyž jsme to viděli z dálky, trochu se nám roztřepaly
kolena a začali jsme hledat nějaké důvody, proč to zabalit. Bohužel nás nic moc
nenapadlo, tak jsme si aspoň prozíravě našli potenciální únikové varianty.
Čekal nás čtyřkový pilíř, který nabízel vyrovnané mixové lezení, travky, kleč a
vše, co k tomu patří. Už od nástupu to nebylo zadarmo a často mi proběhlo
hlavou, že ten vlak večer možná nestihnem. Tvrdohlavě jsem lezl dál, i když by
to Kuba asi radši (rozumně) zabalil, když to ještě šlo. Vylezli jsme čtyři
délky, než jsem se i já dobral zbytků rozumu a řekl si, že dole je to vlastně
docela dobrý a je nejvyšší čas začít řešit, co s načatým večerem.

zatisi.jpgPo sérii neodjistitelných traverzů po zasněžených plotnách
jsme se soumrakem sestoupili do žlabu, kterým jsme už za svitu čelovek sešli
pod nástup. Kruh se uzavřel. Zbývalo už jen seběhnout na Popradské, přebalit
bágly a teleportovat se na zubačku na Štrbské. V pondělí ráno jsme
v Brně, resp. v Olomouci už jen vzpomínali na krásné dny
v Tatrách.