Archive for Červen, 2008

Tatranské prásky

Pondělí, Červen 23rd, 2008

20.6. se dvojice tatranských kulturistů (Kuba Novák a Michal Halva) vydala opět vyzkoušet svoji tělesnou zdatnost do nějaké extrémní dardy ve zdejších žulových stěnách.

Kuba v Cagašíkově cestě

Po noci strávené (kvůli velkému množství cestujících Italů) v uličce na batozích, v polohách, za které by se nemusela stydět ani leckterá příručka pro pokročilé erotické experimentátory, se jim podařilo okamžitě zapytlit legendární sportovní nářez – Star Gate (8), kdy se po několika Kubových hrůzostrašných pádech rozhodli neplýtvat zbůhdarma silami a po druhé délce zavelet k ústupu, nikoli však na chatu, nýbrž do sousední Pitahayi (7-), kterou nekompromisně mrskli OS.

Druhý den přes časté poruchy spánku, koncentrace, orientace a nedostatek motivace, se nakonec odhodlali prostoupit další z tatranských stěn krásnou klasikou od Slávy Cagašíka (Žlutá stěna) za 7-(7) (původně 6 A2). Následný útěk přes lávky na hřeben a do Velké Studené doliny pod Malý hrot (v lezečkách) už nelze vysvětlit jinak, než jako následek megalomanických bludů a obsedantních (vtíravých) myšlenek. Slanění ze druhé délky Spáry na Malém hrotu také nelze vysvětlit racionálně a důvody je nutné hledat mimo vědomí obou účastníků.

Celá akce byla završena zběsilým sestupem (v lezečkách) přes lávky zpět do Malé studené doliny (pod Žlutou stěnu), pivem na Zamkovského chatě a sprintem do Smokovce na poslední vláček do Popradu. Akci hodnotím výborně. Hore zdar! M.

Více fotek z akce najdete ve fotogalerii…

Fotky z lezení – Prachov

Pondělí, Červen 23rd, 2008

V sobotu a neděli jsme byli (Kuba
a Jirka) potrénovat morál na písku. Docela se nám zadařilo. Za zmínku stojí alespoň tyto 3 cesty.

Prachov

Čtyřkruhová varianta VII – Mnich

Umělochytka VII (RP VIIIa) – Bella Vista

Jarní cesta VI – Krkavčí skály – západní věž

Ve fotogalerii je pár fotek.

Moc sněhu aneb jedeme na Sardinii

Středa, Červen 4th, 2008

Po loňských zkušenostech s tím, jak je možné si parádně zkomplikovat konec semestru, jsme se opět rozhodli využít květnových svátků a někam vyrazit. Západ slunce na pobřeží Sardinie

Původní plán byl jasný, nejsme přece skalkaři, abychom se jeli někam opalovat, honit čísla a celkově si užívat školních „prázdnin“. Tak jsme si s Kubou F. naplánovali několik firnovo-ledových záležitostí v rakouských alpách. Ovšem když ještě týden před plánovaným odjezdem nebylo jasné, jestli otevřou silnici na Grossglockner, tak jsme vyměkli a řekli si, že to opalování má taky něco do sebe a brodění po pás ve sněhu si ještě užijeme dost na starý kolena.

Tím se ovšem z původně jasného plánu stal plán značně nejasný, odjezd VHS výpravy na Sardinii se blížil a my jsme byli s Kubou jen dva a bez lístků na trajekt. Vzhledem k tomu, že na benzinkách v Itálii prý nedávají slevu na ISIC a přeplavat na Sardinii je asi docela zásadní sportovní výkon, variantu „dva opuštění lezci“ jsme zavrhli.

Ještě byla možnost jet na víkend s kamarády (a kamarádkami) někam k Grazu a pak pokračovat do Paklenice, ale nakonec nás zachránil svým specifickým rychloseznamováním Mistr Ciao (pro neznalé Tom Katrňák), aneb jak si na rodinném výletě najít spolulezce.

A protože ten spolulezec nebyl ledajaký spolulezec, ale Ondra Pasch disponující novou Oktávkou Kombi, v podstatě bez škrábance, a slušnými organizačními schopnostmi, už tři dny před odjezdem jsme věděli, kdy, jak a kam jedem. No a to se nám, pravda, moc často nestává.

Pisa

Ve čtvrtek na svátek práce už nepracujeme, ale brzo ráno vyrážíme směr Vídeň, Graz, Livorno. Po cestě jsme, abychom kulturně nezakrněli, navštívili Pisu a můžeme potvrdit, že věž je fakt z jedné strany dost převislá, zato z druhé je to položené. Protože jsme plánovali, že orienťák v Livornu a hledání kontroly „trajekt MOBY“ bude na dlouho, nechali jsme převis i plotnu na příště a přes les plný prostitutek jsme se vydali hledat naši lodičku.

Trajekt
Když už jsme potřetí projížděli jednosměrkou v tom horším směru, poněkud jsme znejistěli a pokud si dobře pamatuju, možná jsme se i potupně zeptali. Když jsme to konečně našli (mimochodem větší cedule se směrovkami k přístavišti už tam asi být nemohli, co už), zjistili jsme, že doporučení být tam dvě hodiny před vyplutím nikdo moc neřeší, takže jsme byli ve frontě hodně vpředu (tím pádem při opouštění lodi hodně vzadu). Zbytek výpravy, Andy a spol. a Petříček a spol., se k nám připojili asi pět minut před odjezdem po návštěvě pizzerie. Rozhodně o nic nepřišli, pokud nepočítám komentování procházejících německých důchodkyň.

Olbia

Plavba proběhla naprosto v klidu a spánek na palubě pod hvězdami byl příjemný zážitek, i když jsem trochu vzpomínal na svou karimatku, kterou Kuba použil jako polštářek. Ráno jsme se probudili s výhledem na skalnatou Sardinii ozářenou vycházejícím sluncem. A tak to mělo být po celých osm dní.

Podle biblického „první budou posledními“ jsme z trajektu vyjeli hodně daleko za zbytkem výpravy, takže jsme se samozřejmě hned ztratili. Po nezbytném telefonování jsme se potkali na benzince, kde páni řidiči zhodnotili, že by se už radši změnili z autodopravců na lezce. Tak jsme zamířili do nejbližších skal a cestu na jihozápad odložili na neurčito.

Oblast se jmenovala Dorgali a byl to pás skal přímo nad městem, proto tam bylo poměrně hodně lidí a celkově to na mě po ránu (v 11) nezapůsobilo nijak dobře. Ale překvapivě jsme s Kubou i cosi vylezli a hned první den si posunuli vlastní hranice „nemožného“. Jak začalo svítit do skal slunko, začal jsem vzpomínat na to, jak krásně mrznou prsty v Krasu, a zabalili jsme to s tím, že první den to nesmíme přepálit.

Cala Gonone

Protože oblast byla „lokálního“ významu, přejeli jsme na pobřeží do Cala Gonone, kde se nabízeli větší možnosti. Poslední paprsky slunce jsme využili k prvnímu osobnímu kontaktu z mořem (koupáním bych to asi nenazval), ale člověk si zvykne na všechno. Voda moc teplá nebyla, ale zato krásně čistá a modrá (no když to člověk srovnává s brněnskou přehradou…).

Další rásné ráno jsme si nenechali zkazit ani „starší“ německou sportovkyní, která probíhajíc kolem snažila se vybít svůj vztek z ubývající kondice na nás pokojně snídajících na rozložených spacácích. Na úderná slova „UMWELT, NATUR“ jí Andy odpověděl neméně zásadním heslem. I když si je paní asi nedokázala přeložit doslovně, barva hlasu a řeč těla zřejmě vykonaly své a při dalším kolečku už se nezmohla na víc než nenávistný pohled.

Slanění

Po drobných neshodách ohledně časového harmonogramu čištění zubů a podobných pro lezce tak důležitých ranních rituálů, jsme odjeli za svým denním lezeckým chlebíčkem. Řekli jsme si, že zkusíme něco zajímavějšího než lézt nahoru a pak zas dolů, a naslaňovali jsme do cesty L’Alchymista. Cesta vedla přímo z moře a případný neúspěch by zřejmě sliboval nevšední zážitky a čekání na náhodou projíždějící rybáře. První dvě délky byli převislé, což si Petříček s Kubou G. pořádně vyzkoušeli, když Petříček na jednoduchém laně naslaňoval do převisu, kde zjistil, že na zem ani ke stěně se rozhodně nedostane, po zoufalých pokusech s jedním prusíkem rádi využili naše půlky a zdárně jsme se (asi tak v poledne) dostali dolů.

Alchymist

Teď už zbývalo jen dostat se zas nějak nahoru. Na slunku se nedalo ani ležet, tak jsme se rozhodli lézt. Vzhledem k obtížnostem prvních délek (6b , 6c ) bychom se zahřáli i tak, ale na tom slunku to bylo fakt peklo. První délku vyběhl Kuba, druhou jsem bojoval já. Klíčové místo byl převislý travers po chytech, v jednom místě jsem ale musel ty správné pohledat sedě. Pak to bylo chvíli jednoduché, ale zase neodjištěné a další cvakání je pro nepříliš dlouhé dost nepříjemné. Následovalo druhé těžké místo, které bylo už „jen“ za 6c, ale mnohem techničtější.

Zbytek cesty (6 délek, 5b, 6a , 6a , 6a, 6b, 5b) už jsme si užívali pocit, že tam asi nezůstaneme. Jen jedna z 6a délek, která byla nic moc odjištěná, dala Kubovi celkem zabrat. Koupání na pláži v Cala Gonone už bylo jen příjemnou tečkou za krásným lezeckým dnem.

Nuragh Losa

Na neděli jsme si naordinovali rest a přejeli jsme na jihozápadní pobřeží do Masui, kde byli Uherci a Staník s rodinkou. Cestou jsme navštívili místní tajemné prehistorické stavby nuraghy, a pak, abychom ušetřili a nemuseli si zajíždět po dálnici, jsme zamířili do vnitrozemí. Tři ze čtyř turistů doporučují, Kuba rozhodně ne. Nejen, že byla stále silnice nahoru, dolů, ale 70 kilometrů serpentýn jsem fakt ještě nezažil, no nebudu to nějak naturalisticky popisovat, ale Kubovi holt nebylo moc dobře. Po příjezdu do Masui si lehl na karimatku a do večera jsme o něm nevěděli.

Já jsem se rozhodl využít pěkného odpoledne k válení u moře a případně v moři, což se ukázalo jako ne zrovna dobrý nápad, protože jsem si o něco pořezal obě chodidla a zbytek pobytu už jsem se koupal radši v botaskách.

Vodní příkop

Hned jak se Kuba probral, začali jsme plánovat další den. Vybrali jsme si cestu Hard or Soft? (6b , 4, 6a, 6a , 6a , 6a). Do cesty se tentokrát neslaňovalo, takže jsme si říkali, že to bude v pohodě. Po té co jsme prošli dírou v plotě a nějací páni nám začali vysvětlovat, že tudy teda ne, vrátili jsme se na pobřeží a po překonání menšího vodního příkopu, jsme začátek cesty dobyli.

Hard or Soft

První délka byla papírově i ve skutečnosti nejtěžší, technická stěnka se sokolovým převískem nakonec, který plandající nohy neodpouštěl a proškolil mě několika spáleninami, které si tak člověk většinou způsobí zamotáním do lan. Na podruhé už to vyšlo a tak jsme se mohli pustit do lahůdkového zbytku. Kuba si to ještě zkomplikoval nalezením do nějaké neprůvodcové varianty, která byla sice krásně odjištěná, ale pro nás nelezitelná. Pak už jsme si užívali krásné kolmé lezení po obrovských chytech v zajímavě poslepované skále s pohledem pod sebe do moře. Dole jsme byli co by dup. Vykoupali jsme se v moři, prostě idylka. Jak říkal Kuba: „Nebýt tady s tebou, tak je to úplně romantika.“ No Kubo, naprosto souhlasím.

Romantika

Navečer jsme se ještě šli dorazit na skalky, což se mně podařilo opravdu dobře a další den jsem byl naprosto nepoužitelný. Kluci něco vylezli a zbytek dne jsme strávili přípravou na rest day, já ležením a zbytek blbnul na slacklajně.

Středu jsme si opravdu užili, dopolední koupání na liduprázdné písečné pláži, oběd v pizzerii, kde dělají pizzu jen v pátek, i to odpolední „veselé“ lezení. Na čtvrtek jsme si naplánovali výlet do nedaleké oblasti Domusnovas, lezli jsme v sektoru Cartoonia. Lezení bylo pěkné a když se mi zadařilo vylézt ďábelskou cestu Diabolik 6c OS, ke štěstí mi chyběla už jen ta romantika. Kluci se taky řádně vyblbli, takže jsme se nic netušíce spokojeně vrátili do Masui. Tam už byl ale jen Staník a spol., zbytek se vypařil, aniž by nám aspoň něco vzkázali. Asi chyba na komunikačních linkách.

diabolik.jpg

U moře hodně foukalo, tak jsme jen přespali, ráno sbalili stany a jeli znovu do Domusnovas. Tentokrát jsme zamířili do sektorů Puerto Escondido a L’Arrampicantro. V tom prvním jsme vylezli jen dvě cesty a sfouklo nás to dolů, v nižším se celkem dalo vydržet, tak jsme tam něco pozkoušeli a šli na pivo. Večer se vydařil, potkali jsme

Uherky i Staníka a dali si pizzu, kterou jsem fakt nemohl sníst, asi už stárnu. Dál už následovali jen ty méně příjemné věci jako sbalit se, dojet do Olbie na trajekt (tam jsem klesl tak hluboko, že jsem se dokonce učil) a pak už jen teleport domů. Teda, pro mě a pro Toma to byl teleport, Ondra s Kubou prý nějak řídili nebo co. Nevím no, to nemůžu potvrdit ani vyvrátit, to jsem prostě nezachytil.

Nakonec bych chtěl poděkovat sponzorům a fanynkám za podporu, jmenovitě Tesco, jenom malá připomínka pro manažera, ty peníze ještě nedošly. Nebo že bych to špatně pochopil, i to se může stát, ale ta paní s tím smetákem opravdu říkala, že to domluví.

projekt.jpg

Další fotky jsou tady a tady.

Tak zase někdy 🙂