Archive for Červenec, 2009

Rozmary jednoho kopce

Středa, Červenec 8th, 2009

 

A mažeme dom...

2. května přijíždíme (Karlos, Mauglí, Ondra a já) do Heiligenblutu v plné polní. Železo, motyky, teplé prádlo, pípáky, lopaty atd… s cílem mrsknout Pallaviciniho gajbl. Nikdo z nás není na pochybách, že podmínky budou ideální.

U závory, která je bohužel dole, začíná trochu sněžit, ale to nás rozhodně nemůže odradit. Nasazujeme bágly a vyrážíme směrem ke 12 km vzdálené Franz-Jozefs Höhe. Cestou potkáváme čtyři Slováky, kteří se ani nedostali k Biwakšachtě, prý fůra sněhu, vítr a kdovíco ještě. Pche, měkoty! Čím výš jdeme, tím víc sněží a po 3 hodinách dupání do děsnýho kopca jsme konečně na Franty Josefa. V mlze mezi vířícími sněhovými vločkami se objevují dvě temné postavy jako dva přízraky, z temnoty se ozývá: „Tékelemet éčokydek, éremy hufnágl..“ Dva maďarští lezčíci (holka s klukem) se značně pošramocenou psychikou nám vypráví něco o 200 metrovém pádu lavinou a zázračném přežití. Dostali se jen k bivaku, výstup stěnou je nemožný, všude je asi 2 metry nového sněhu.Otáčíme to zpátky a odpoledne doklušeme k autu. Výstup na nejvyšší kopec Rakous se změnil v 24 kilometrový trečík s báglem na zádech po úžasné Hochalpenstrasse plné krásných (a dlouhých) zatáček – tréning na hory! Ondra Betmen si dokonce asi 150metrů sjel na skialpech, které vlekl s sebou…..

 

Pod stěnou

12. června v 18:00 Tesco, Břeclav. Hážu sako do auta, přeskládám věci do Karlosova Berlinga a už zase frčíme na ten prokletý kopec. Tentokrát jsme jenom dva. 13. června, kolem 02:00 projíždíme Hochalpenstrasse, tentokrát od Fuschu a usínáme na odpočívadle pár kilásků od Franze-Josefa. Ráno sice prší, ale oblačnost se brzo protrhává, takže za nějakou tu hodinku už mažeme přes Ködnitzkees a do šílenýho kopca k  Bivakovací šachte. Do malé plechové boudičky se nás (nevím jakým zázrakem) nervalo 11 (1 Slovák, 4 Rakušáci, 4 Slovinci a my dva).

V kuloáru

14.června. Vstáváme asi o půl 3, takže jsme za největší aktivky, ale na výstup kuloárem to chce si trochu přivstat. Venku fučí silný vítr, a žene ledové krystalky do očí, nic příjemného. Traverzujeme pod severní stěnou Velkého zvoníka až k bergschrundu pod Pallaviciniho rýnu. Nad námi ve tmě rozeznáváme slabé obrysy 600 metrového kuloáru o sklonu 55°. Podmínky jsou ideální – tvrdý sníh, ve kterém drží cepíny a kterým se dá hrnout nahoru co největší rychlostí. Grossglockner se nám ale nedá zadarmo. Vyzbrojil se na nás silným větrem o síle vychřice! Chvílemi musíme zaseknout obě motyky a pevně se držet, aby nás to nesfouklo dolů na ledovec. Dalším zpestřením je neustálá ledová kanonáda. Mám pocit, že v Glocknerscharte snad sedí nějaký zlomyslný vousatý dědek, nabírá plné lopaty toho sajrajtu a háže to přímo na nás, dva malinké lezčíky, snažící se vydrápat

Vrcholový hřeben, Karel

severní stěnou na jeho výsostný trůn. Veselé chvíle zažíváme při traverzu „sněhové řeky“ zhruba v polovině kuloáru. Přes zuřivou obranu hory však po 3 hodinách štandujeme pod poslední skalní délkou, přelézáme mixová místa a za 4 hodiny od nástupu do kuloáru stojíme na vrcholu kopce. Oba jsme na vrcholu Velkého zvoníka podruhé. Je krásně, svítí sluníčko a na všechny stran je neuvěřitelný výhled. Kolem 13:00 už svačíme na parkále u Franty Josefa a frčíme na večerníček domů.. Byl to ale hezký víkend…:))))

Pohled z vrcholu na Klein Glockner
A to je asi tak všechno co k tomu můžu říct
Michal