Archive for Říjen, 2009

SOLO přelez Diretissimy na Čertovo auto

Sobota, Říjen 17th, 2009

Vzhledem ke změně bydliště (snad i trvalého) byla pro mě tato lezecká sezóna v podstatě pískařská. Po celoletním tréninku se mi konečně podařil opravdu hodnotný přelez ze kterého mám nefalšovanou radost. Rád bych Vám zprostředkoval své dojmy pro případná další opakování.Pískařská sezóna už se chýlí ke konci, tím se mi prodloužil můj krásný život o další zimu, takže je třeba to patřičně oslavit. Vzhledem k tom, že jsem neplánoval ukončení sezóny tak brzy, tak jsem se v sobotním dopoledni, navzdory lehce pošmournému počasí, rozhodl navštívit moji oblíbenou Stolovou horu na Ostaši a přidat další zářezy do mého virtuálního deníčku.

Po lehké rekognoskaci známého terénu jsem se utvrdil ve svém plánu zopakovat hodnotný přelez Diretissimi na Čertovo auto v Horním Labirintu. Cesta je tak stará a má nepochybně tak málo opakování, že není ani zapsaná v legendárně nepřehledném průvodci Ostaše. Samozřejmě v cestě není žádný kruh, což je základní předpoklad toho, že by v cestě neměl být ani výmrd. Snad jen pro pořádek a pro neznalé uvedu, že Čertovo auto se nachází přesně vedle žáby a zasahuje do turistické cesty (tuším, že modrá značka)

Cestu jsem pro doržení kodexu a solidarity s klasikama lezl samozřemě na boso, bez magnézia a v mikině (žádné tilka). Podmínky pro přelez byli ideální. Cca 15°C, 95% vlhkost a lehké mrholení. Boty a věci lze nechat u nástupu, ale je dobré je skrýt před zuřivým davem turistů a fotografů (věž vypadá opravdu impozantně). Styl jsem dodržel
SOLO, to zanmená bez lana a bez ponožek. Klasifikaci odhaduji na „Jde to ale blbě“

Nástup cesty je přímo pod výraznou dírou (výborná dětská prolízačka). Cesta je přímá linie na vrchol. Klíčové místo je zhruba v prostředku stěny. Opatrně na konci. Typický bazénový výlez. Cesta je tak obtížná a málo lezená, že na vrcholu chybí vrcholová kniha. Pamětníci z Pěkova hovoří, že posledního lezce na vrcholu Z přelezu jsem měl opravdovou radost a povzbuzen tímto úspěchem budu celou zimu poctivě trénovat abych se mohl příští rok soustředit na přelez vedlejší dominanty „Žáby“.

Pro dychtivé lezce je přiložen i nákres s topem cesty

topo.jpg

Topo Diretissimi na Čertovo auto

Hokejové šílenství

Neděle, Říjen 4th, 2009

lomnicak.jpgTento rok jsem se v létě do Tater vůbec nedostal, tak jsme to Kubou napravili alespoň na podzim. Přidali se k nám Martin s Verčou, Tentokrát jako turisti, a mohli jsme vyrazit.

Naším dlouholetým cílem byla Hokejka v západní stěně Lomničáku, tak jsme po dlouhé cestě autem zaparkovali v Tatranské Lomnici. Napoprvé samozřejmě u špatné lanovky, druhý pokus už ale vyšel a zatímco Fabia zůstala na parkovišti u
Grandhotelu Praha, my jsme měli před sebou skoro tři hodiny cesty na Skalnaté
pleso. Se zastávkou na mezistanici lanovky nazvané trochu nelogicky Štart, jsme
se kolem půlnoci vyhrabali na Skalnaté, kde jsme se zapojili do večírku, který
pořádala posádka Petříčkova Subaru. S vidinou brzkého ranního vstávání
jsme, ale brzy zalehli.

Cesta podél lanovky do Lomnického sedla

Ráno bylo
nádherné, jen ta cesta do Lomnického sedla se dlouhými serpentýnami strašně
vlekla, nakonec jsme to ale zvládli, našli jsme správného mužíka tam, kde se
překrývá Gerlach a Stredohrot a po řetězech jsme sestoupili do Teryho kuloáru. K našemu
zklamání, už zde byly čtyři další dvojky, naštěstí jen dvě se chystaly do
Hokejky.

Téryho kuloár a další lezci

Chvíli jsme
čekali, nachystali se a první metry kultovní cesty už nám začali povídat svoji
dlouhou historii. O cestě jsme měli hodně informací, navíc před námi lezli
další lezci, takže se nám dokonce podařilo nezabloudit.

Cesta je to opravdu
pěkná, v pevné skále, za zmínku stojí zajímavý traverz kříže, kde přidaný
borhák opravdu hodně pomůže, další délka je opravdu nádherná ve vodou vymyté
skále. Následuje první těžká délka přes převis hokejky, exponované lezení, kde
cítíte vzduch pod nohama. V další délce zřejmě existuje několik variant,
my na Michalovo doporučení lezeme vpravo nad štand do mělkého koutku, který nás
zavede k dalšímu štandu ze dvou borháků (stejně jako všechny ostatní), kde
následuje klíčová délka.

Nejprve úzký průlez (nechápu, co tam Kuba na druhém s batohem
dělal), pak pár metrů v položeném a následuje několikametrová kolmá stěnka
s nicmoc spárou a několika skobami. Při výlezu z těžkého už bohužel
chybí síly a sedám, Kuba to za mnou přeběhne a vydává se do poslední lezecké
délky, která je taky docela nepříjemná a na závěr nám ještě připraví horké
chvilky.

Následuje už jen 80 metrů dolezu k zábradlí lanovky, obdivné
pohledy fanynek, blesky fotografů, pivo za 2,20 v kožených sedačkách a
poklidný sestup zpátky na Skalnaté.

Pivo na Lomnicaku

V neděli jsme
nepoužitelní, vymlouváme se na nedostatek motivace, odpovídajících lezeckých
cílů, takže zevlíme a v podstatě čekáme až už konečně budeme moci domů. Vzhledem
k tomu, že já míním jet lanovkou, Kuba nedělá hrdinu a jede se mnou. Akorát
nám to vyjde, že sejdem k autu, nabereme Martina s Verčou ve Smokovci
a frčíme domů.

Tolik stručný
záznam jednoho víkendu v Tatrách a splnění hokejového snu.