Archive for Listopad, 2010

Dobrodružství ve velkých stěnách

Neděle, Listopad 7th, 2010

Letos jsem měl pocit, že nadešel čas poznat něco nového a podívat se někam, kde jsem ještě nebyl. Při vymýšlení plánů na léto se v mých představách čím dál víc objevovaly strmé dolomitské stěny, které jsem loni viděl poprvé a malebná údolí Bergellu, která jsem znal jen z fotek a vyprávění. Představy nabývaly čím dál určitějších obrysů a v hlavě mi vířila jména velkých legend:. Tre Cime, Comici, Cassin, Tofana, Badile.

Tre Cime di Lavaredo

Člověk by měl objevovat neznámé, posouvat se někam dál a hlavně. plnit si své největší sny.

Sny byly sněny tisíckrát, stačí jen málo. sbalit pár věcí, naházet je do auta a vyrazit vstříc dobrodružství v kolmých stěnách.

Lezčíci v Comicim

Dolomity: Via Comici/Dimai – Cima Grande (Emilio Comici, Giuseppe a Angelo Dimai) 1933 (obtížnost: 7, alpská se uvádí od TD do ED-, 500 m, 17 délek, cesta se nedolézá až na vrchol, protože horní část je hodně rozlámaná, leze se jen po polici, kterou se obchází dokola Cimy na jižní stranu, kterou se slaňuje dolů)

Topo Comiciho cesty na Cimu Grande

Via Comici – Dimai

Zatímco první výstup na Cimu Grande uskutečnil Paul Grohmann již v roce 1869, první průstup severní stěny se podařil až v roce 1933. Legendárnímu dolomitskému zvířeti Emiliovi Comicimu a bratrům Dimaiovým trval výstup 500 metrovou stěnou 3 dny. V tehdejší době a s vybavením, které by si dnes troufl použít jen málokdo, se jednalo o skutečně extrémní výstup. Comicimu bylo po výstupu vyčítáno, že pustil v půlce cesty kvůli bolesti ruky bráchy dopředu, a že na to nemá, aby podobný výstup zvládl a to ho dost štvalo. Jednou takhle, bylo to roku 1937, seděl u Misurinského jezera, pozoroval kačeny a řekl si: „Non rimandare a domani cio che puoi fare oggi., perche chi non risica non rosica!“ (italské přísloví). A jak řekl tak udělal. Navázal se na konopné lano vzal si nějakou tu sváču a vydal se do převislé stěny bez spolulezce.Němečtí lezčíci se nestačili divit, když zpozorovali jak se k nim zespodu blíží postava a jak za ní vlaje kus lana. Emilio vzlínal jak dým a za nějakou tu hodinku už stál nahoře.

Emilio Comici

Zbývalo přelézt severní stěnu ještě v zimě. Do toho už se Emiliovi moc nechtělo. První zimní výstup si do deníčku zapsali J.Brunhüber a F.Kasparek (který to pojal jako trénik na prvovýstup severní stěnou Eigeru, kterou se mu skutečně podařilo za necelých 5 měsíců nato přelézt). No a pak už začala éra různých direttissim, erektissim a podobných věcí, stěna je dodnes oblíbená pro svou impozantní expozici a krásné lezení. Comiciho cesta, i když ji už dnes leze kde kdo, zůstává stále pro alpinisty velkou výzvou a velkým snem a určitě stojí za to si ji vylézt!

Já v Comiciho cestě

My jsme s Kubou přijeli Pod Tre Cime kolem 10 dopoledne a protože bylo krásně, a bylo nám líto slunečného dne, vydali jsme se rovou do Comiciho cesty. Doběhli jsme pod stěnu kolem 11 hodiny a před námi se ještě plácalo pár dvojek, které jsme téměř dohonili. Bohužel ve výlezu z těžkých délek nás chytla pěkná přeháněčka i s kroupama, takže jsme museli čekat a vrcholový zářez jsme lezli totálním potokem. Nahoře jsme byli kolem 8 večer. Jižní stěnu jsme slanili intuitivně někam doprava (při pohledu zepředu doleva), což není standardní sestupová linie, ale byly tam občas nějaké slaňáky a částečně jsme scházeli po policích.

Kuba ve stěně

Zpátky u chaty Auronzo jsme byli kolem půlnoci. Na parkovišti už zbývalo jen postavit stan a konečně usnout.Do cesty se hodí pár friendů, i když v těžkých délkách je dost skob, takže není potřeba nic zakládat. Štandy jsou na skobách provázaných smyčkami. Takové věci jako nýt v cestě nanajdete, je to zkrátka dolomitská klasika.:)

 

Via della Tridentina (Bonatti/Contini 1952) Tofana di Rozes, (obtížnost podle průvodců a různých italských webů 6, TD, 800 metrů, největší obtíže jsou na prvních 500 mterech, pak se leze položenou hranou až na vrchol pilíře)

Topo Bonattiho cesty

Walter Bonatti se narodil v Bergamu 22.6.1930, tedy v době, kdy Comici už řádil po celých Dolomitech. Waltera lezení začalo bavit už jako kluka a po půl roce lezení se mu podařilo mrsknout hned Walkerův pilíř (cesta od Cassina, Esposita a Tizzoniho z roku 1938 na Grandes Jorasses), Později proslul výstupy západním pilířem na Petit Dru, přelezením východní stěny Grand Kapucína, sólovýstupem severní stěnou Matterhornu nebo výstupy v Patagonii a Peru. Po relativně krátké kariéře, kdy totálně změnil podstatu alpinismu pověsil lezecké kecky na hřebík obul trekové pohorky a vrhl se do cestování po celém světě, focení a psaní knih. Úryvky z Bonattiho knížek dnes najdete v každé italské čítance pro děti.

Walter Bonatti

Via della Tridentina

Bonattiho a Continiho cesta levým pilířem Tofany di Rozes je klasickou linií hranou pilíře. Nastupuje se od chaty Angelo Dibona což je asi 15 minut autem z Cortiny směrem na Falzarego (před odbočkou na Cinque Torri se odbočí doprava k Rif. A Dibona) Jištění v cestě moc nenajdete, skob jsme napočítali kolem 30, takže s sebou se hodí sada friendů, sada čoků, smyčky a pevné nervy, skála je místy rozlámaná, hlavně pod vrcholovou stěnou. Docela náročný je setup, hlavně na začátku sezóny. Musí se lézt po polici dokola celé Tofany až k Rifugio Giussani a pokud je na polici sníh, tak není o veselé chvilky nouze.

Střední část stěny

Via Alverá-Pompanin 1946 – Tofana di Rozes (Primo pilastro)
Oproti Bonattiho cestě je cesta mnohem kompaktnější, dokonce i lehké délky. Leze se po výrazné hraně, obtížnost je 5 (D-TD), 500 metrů (14 délek). Celkem pěkné lezení, žádný extrém. Jištění – skoby (občas), s sebou standardní výbavička. Cesta je docela oblíbená. Potkali jsme v ní vůdčíka s klientkou a ještě dva italské lezčíky. Zase nás chytla menší bouřka a taky jsme trochu pobloudili. Tip – konec není u věžičky, která podle průvodce vypadá jako závěr a vede od ní cestička, ale leze se ještě asi 3 délky k výraznější věžičce, která zespoda vypadá jako stojící člověk, ale je o něco větší. Odtud už se dá po polici a následně po cestě kolem starých chat sestoupit k Rifugio Giussani.

Primo pilastro

Via Cassin – Cima Picolissima – Tre Cime (R. Cassin, L.Pozzi, G.Vitali 1934)

Via Cassin

Riccardo Cassina není třeba přestavovat. Tento legendární horolezec, který zemřel 6.srpna 2009 ve svých 100 letech měl na kontě hezkou řádku výstupů (Walkrův pilíř, SZ stěna Piz Badilu, pilíř na Denali.). Málokdo ale ví, že Riccardo bojoval za druhé světové v čele partyzánů proti německým okupantům. Jeho spolulezec Ratti, se kterým přelezl severovýchodní stěnu Piz Badille, byl při jedné z partyzánských akcí Němci zastřelen. Ricardo Cassin byl za svoje působení v odboji po válce vyznamenán. Za svoje horolezecké úspěchy získal několik zlatých medailí a v roce 1971 mu bylo bylo uděleno státní vyznamenání.

Riccardo slaví narozeniny s přáteli

Cassinova cesta na Cimu Picolissimu (Preussova věž), (300m, 11 délek, UIAA 7-, alp. fr. TD) je krásná klasická cesta impozantní stěnou. Skála vypadá dost rozlámaně, ale kupodivu to drží všechno při sobě. K jištění je zde spousta skob, na skobách jsou i štandy. Jen před dlouhým traverzem v 6 délce je borhákový štand. Sesupuje se slaněním do zářezu mezi Cimu Picolissimu a Punta Fridu a odtud zpět k nástupu. Výhodou cesty je, že stěna je orientovaná na jihovýchod, takže sem od rána svítí hezky sluníčko.

Co ještě stojí za vylezení: Cinque Torri – Diretta Dimai, Miriam, Finlandia, Fessura Dimai, Punta Frida – Via dei Riccordi. Cima Piccola – Spigolo Giallo (Žlutá hrana).

Pražáci v Cassinovi

Bergell: Another day in paradise (Zgraggen/Müller 1991) Pizzo Badile

Another day in paradise

She calls out to the man on the street
„Sir, can you help me?
It“s cold and I“ve nowhere to sleep,
Is there somewhere you can tell me?“

He walks on, doesn“t look back
He pretends he can“t hear her
Starts to whistle as he crosses the street
Seems embarrassed to be there.

Collins

V prvním singlu alba .But Seriously (1989), nazvaném „Another day in paradise“ Phil Collins poukazuje na problém bezdomovectví. A jako bezdomovci jsme si připadali trochu i my, když jsme v noci po nekonečném slaňování severní hranou Piz Badile hledali stan na rozlehlé pláni plné žulových šutrů.

Another Day

Another day in paradise je také film o feťácích z roku 1998, především je to ale dechberoucí linie v Severovýchodní stěne Piz Badilu, vedoucí 600 metrovou mírně položenou deskou (obtížnost 7, TD ) od Kurta a Bruna Müllera a Hanse Zgraggena z roku 1991.

Topo

Naším cílem byla původně klasická Cassinova cesta, která je lehčí, ale delší a vede až na vrchol hory. Když jsme ale s Ráďou v dešti dodupali na chatu Sacs Furá v údolí Bondasca a mezi mraky občas zahlédli zasněženou severní stěnu Badilu, museli jsme naše plány přehodnotit. Když jsme večer postavili stan na loukách nad chatou vypadalo to, že druhý den půjdeme maximálně na trečík kolem kopců. Ráno byl ale totální plech, stěna přes noc dost vyschla a vypadala o poznání líp než předchozího dne. Natěšení na lezení jsme doběhli pod kopec, vylezli po fixech do sedla a začali zkoumat stěnu. Cassin je utopie, v koutech jsou hromady sněhu a je to tím pádem nelezitelné. Pár dvojek jde Nordkantu, do stěny nejde nikdo. Rozhodujeme se pro Another day, přece jen to celé vede plotnami a ty během dne oschnou (optimismus). Sestupujeme ze sedla na nástupovou polici a nastupujeme do první délky, která je hned za 7. Pamalu vzlínáme výš a výš. Lezení je opravdu luxusní. Ladění lištiček, krystalků, které jsou místy mokré, takže to občas chce zadržet dech, pomodlit se a udělat nejistý krok, který zavání pořádnou tlamou. Odlezy jsou 6-8 metrů, v nějtěžších místech je ale jištění víc nahusto, takže žádné smrťáky nehrozí. Čím lezeme výš, tím je skála skutečně sušší a kolem 4 hodiny odpoledne po 16 délkách parádního lezení jsme na Severní hraně a začínáme slaňovat. Sestup je dost nepříjemný. Mírně položenou hranou částečně slaňujeme (asi 12-13 slanění), částečně scházíme, lana se motají, všude je spousta starých štandů, ale zdaleka ne všechny se dají ke slanění použít.

Pizzo Badile

Nakonec za tmy doslaňujeme do sedla, odtud ještě po fixech asi 100 metrů dolů pod stěnu a zbývá už jen najít stan. To je teprve ta pravá bojovka. Na rozlehlé pláni plné kamenů bloudíme tmou a nejsme schopní nalézt ten správný směr. I když z toho máme pořád srandu, už nás to přestává bavit. Navrhuju vytáhnout žďárák a péřovku a počkat do rána. Ještě se ale podíváme . támhle mi to připadá povědomé. Kolem půl druhé Ráďa nachází červený stan, víme, že náš je asi 150 metrů od něj. Jsme zachráněni!:) Ještě sníst trochu připálené houbovky a zalézt do spacáků, to byl mega-dlouhý den!

Sesupovat se dá i jinak:)) Další možností je dolézt ještě pár délek na vrchol Badilu a slanit na Italskou stranu, kde je chata, pak se ale připravte na celodenní trečík kolem kopců zpátky na Sacs Furá. A nebo, jak nám radili na chatě: Nedolézat poslední 2-3 délky cesty, které jsou už lehké a kde se štanduje na vlastním a proslaňovat z posledního nýtového štandu zpátky linií výstupu. Za 2-3 hodiny slaňování by měl být člověk zpátky na nástupové polici. Sestup Nordkantou je peklo!

Ráďa

A na závěr ještě lezčíci, bez kterých bych nic z toho nezvládl: Ráďa a Kuba. Díky!

Více fotek je ve fotogalerii

Michal