Archive for Květen, 2011

Splnění snu – Ortler Nordwand; TD; 1.200 m; 3.905 m.n.m. + bivak 50 metrů pod vrcholem

Pondělí, Květen 16th, 2011

V oblasti Suldenu jsme se v posledních dvou letech ukázali už potřetí. První dvě návštěvy by šlo charakterizovat jako důkladný průzkum terénu, který je pro bezpečný sestup z bíleho velikána nezbytný. Minulá léta jsme já, KOKi a Zuzka dali krásnou via ferratu Tabaretta a také jsme vystoupili na vrchol normálkou. Na výletech na Ortler bylo spoustu krás, ale v paměti nám utkvěla jeho dominanta a tou je severní stěna, která je jednou z největších stěn tohoto typu v celých Alpách.

Naše cesta v severní stěně Ortleru

Tuto zimu jsme se společně s kamarády Michalem, Kubou a Radkou připravovali především na vytopených a pohodlných tatranských chatách, ze kterých jsme vyráželi do různých mixových a ledových cest. Konkrétní cíl našich příprav znám nebyl, ale všichni jsme doufali, že se nám na jaře podaří vylézt něco slušného. S nápadem, že bychom přes velikonoce vyrazili na Ortler přišel samozřejmě Michal, který se těchto akcí nikdy nebojí :). Původně jsem tento plán bral jako pošetilost, ale postupem času a s ujištěním od Michala, že to určitě zvládneme, jsem se odhodlal. Od této doby moje myšlenky vedly pouze k jednomu.

 

O velikonocích jsme tedy v sobotu vyjeli směr Solda (neboli německým názvem Sulden). Ráno jsme razili okolo 7.30 z Brna a v 15.00 jsme byli na místě. Předpověď nikterak valná, ale ukazovala, že když budeme rychlí a vše zvládneme v nočních a dopoledních hodinách, tak by vše mělo být v klidu. Jo, jo, bláhové předpoklady…

Vršek je hezky vyledněný

S batohy na zádech a pěkným proviantem na cca 3 dny jsme tedy vyrazili na Tabaretta hütte. V létě se tento kousek dá v pohodě zvládnout za necelé 2 hodinky. Moje překvapení však nastalo již po prvních 100 metrech. Moje nóbl kraťásky nebyly do propadajícího mokrého bordelu to pravé ořechové. Takže šup rychle převléct „zabetonovat“ boty návleky a hurá na to s představou, že výš to bude tvrdší a v pohodě. Bohužel…celou cestu jsme se bořili po bradavky do sněhu, bylo to šílené. Místy jsme to chtěli otočit, ale vydrželi jsme. Po 5 hodinách totálně promáčení jsme byli v místním winterraumu. Bylo jasné, že náš plán, ještě tu noc vyrazit z chaty, je zmařen.

V noci jsme pouze zaslechli dvě dvojice, jak postupně odkládali nástup, až vyrazili okolo 5.00 ráno. Celý den se nesl ve znamení vaření, „zevlingu“, pospávání a výhledů do stěny. Pořád jsme nechápavě kroutili hlavami nad tím, jak to těm nahoře jde pomalu. Jedna dvojice to po první délce v ledu vzdala a opatrně slézala dolů, to nám na klidu nepřidalo. Hlavně když jsme pozorovali jak nad jejich hlavami „šije“ slunko přímo do obrovských seraků, které se tyčí nad prvními 2/3 stěny. Den úspěšný: usušené, nažrané, zavodněné, sbalené, vyspané, vysrané, namotivované a posléze nastoupené….

 

Pohoda u winterraumu Tabarettahütte

Budíček č. 1 – 01.00, všude se válí mlha a začínáme propadat zoufalství. Budíček č. 2 – 2.00, všude mlha… Michal ovšem nenechává nic náhodě a zavelí, že se to musí roztrhat a že musíme vyrazit teď nebo nikdy. Toš pojest a jde se na věc, batoh na záda, srdce do kalhot a už šlapeme na nástup, který jsme si den předem poctivě omrkli, vyplatilo se a v 4.00 už to hrneme nahoru. Kdo něco podobného lezl, tak ví, že noční začátek je krutý. Ve stěně přes noc připadl nějaký sníh, který se uložil ve spodních dvou třetinách, a tak nám kluci milosrdně proráželi cestu. Moje funkce byla jasná „klepač Radky“, tedy „oklepávač“ sněhu z Radčiných maček. Počasí se viditelně umoudřilo a já před sebou hnal Ráďu dosrán z bílého giga pásu nad našimi hlavami. Nad prvním zúžením se svah začíná zpříkřovat a jeho sklon je cca. 55°, což už vyžaduje práci s cepíny a trochu pozornosti navíc.

První délka v ledu, začíná pořádné lezení...

Pod druhým zúžením se nacházíme v dobré náladě v 07.00 s tím, že máme v tom hlubokém sněhu poměrně slušný čas. Sám si v duchu říkám, že bychom mohli být okolo 12.00 na vrcholu. Malá svačinka a jde se na věc. Michal tahá první dvě délky, které vedou přes druhé zúžení, led je tvrdý a nepoddajný. Já s Kubou vyrážíme hnedka za Ráďou a snažíme se lézt tak, abychom se navzájem neohrožovali a neposílali na sebe kusy štípajícího se ledu. Vše jde tudíž hodně pomalu. Nad zmiňovaným zúžením už nad sebou vidíme další část stěny, vypadá to, že to bude do bezpečí ke skalám kousek, odhaduji tak 2 délky, nakonec jsou z toho 4 . No aspoň vím, že si lezení užijeme do sytosti. První problémy začaly v místech, kam se slunce po celý rok nepodívá. Michal bojuje při vrtání svých šroubů nejmenované české značky :), u jednoho si zraní loket, prostě parádička. Vzhledem k tomu jaký boj ho při každém šroubování čeká, moc postupového jištění nedává. Všechny nás ovšem překvapuje, když dolézá ke skalám a jeden šroub mu jde zavrtat do půlky, druhý vůbec, led je prostě pro šrůbky nejmenované české značky moc tvrdý. Kuba tedy dolézá na Michalův „pseudoštand“ na jednom půl šroubu a cepínech a vše pojišťuje dvěma BDčkama.

V druhém zúžení - Ráďa a Kuba na štandu

No a od tohoto štandu, který je pod nejstrmější pasáží, se vše začíná trochu komplikovat, protože fakticky lezeme na jedné sadě šroubů a ve 4 lidech. Následující těžké délky lezeme na jistotu a pomaličku.

Michal - třetí délka v ledu

Kuba předvádí Heraklův výkon, když vše tahá na prvním. Je to lezecky nejkrásnější pasáž, po levé straně máme celou šíři severky a vpravo skalní bariéru.

Mega tobogán

Kuba předvádí Heraklův výkon, když vše tahá na prvním. Je to lezecky nejkrásnější pasáž, po levé straně máme celou šíři severky a vpravo skalní bariéru. Zdoláváme tyto čtyři pikantní délky. U poslední Kuba vyjekne radostí: „Je to dobré, konec obtíží.“ To ještě netuší, že je to zase o cosi dál než si myslel a že se z tvrdého ledu stane led echt štípavý. V této chvíli je to už boj, člověk je na nohách od 2.00 hodin od rána, celou dobu bez pořádného jídla a s omezeným množstvím tekutin. Říkám si: „Kurvajs, už bych moc moc chtěl být nahoře“.

Ueli Špek ve stěně, zatím je to pohoda...

Celou dobu na štandech trčím na pravém koleni, které mi začíná asi omrzat a bolet jako prase, ale bolest si člověk pořádně uvědomí, až když je nahoře. Celé horní plato je o sklonu cca 50° a o délce 250 metrů. Poslední délky už jsou fakt na silu, zvlášť při našem specifickém stylu přelezu. Poslední délka nás společně dovedla na ostrý sněhový hřebínek, kterým cca 100 metrů pokračujeme směrem k vrcholu, je okolo 18.00!

Kuba to drtí jak démon

Během chvilky se prudce mění počasí a viditelnost klesá tak na 3 metry. Je mi jasné, že jsme v kelu, na horním ledovcovém platu jsem sice byl 2x, ale právě proto vím, co na nás při sestupu čeká. Je to obří pláň, která je protkána trhlinami a směrem k bivaku Lombardi je nutné dávat bacha, aby člověk nesešel moc doprava, kde se lámou seraky nad severní stěnou. S Michalem čekáme na Kubu a Ráďu a společně se domlouváme co a jak dál.

M: „Honzo, co navrhuješ? Je v těch sračkách možný sestup k bivaku?

H: „No nevím bylo by to riskantní jako prase. Ty vole co ta díra vpravo od Tebe?

M: „Jasné, když to půjde, zakopem se tam, ráno bude počasí zase v pohodě“

Nááářez

Kuba a Honza ve vrcholovém ledovém poli - šroubujeme ještě 5 metrů pod hřebenem, nepříjemný štípavý led je posypaný vrstvou prašánku..

Jakožto suveréně nejtlustší člen výpravy jdu prozkoumat trhlinu a vyzkoušet její stabilitu. Bohužel si zbytečně moc odkopávám vchod, který nám potom celou noc táhl teplý vzduch ven. Vevnitř to vypadá celkem v pohodě, a tak pomocí lopat upravujeme jeskyňku a začíná příprava na bivak. Můj první bivak v zimních podmínkách a zrovna 3.855 m n.m., pod vrcholem Ortleru…tomu říkám testovačkaJ. Nějak rozumně si rozdělíme oblečení a zalezeme do žďáráků. Kdo zažil, ví… Kdo nezažil, věřte tomu, že to bylo celkem peklo. Pár Radka – Michal by byl ještě v poho, ale to jakou obmotávací kreaci s názvem Anakonda jsme předvedli my s Kubou, to se jen tak nevidí. Kluci z Modré ústřice by dozajista záviděli.

Vrchol - druhý den ráno - 3905 m.n.m.

Noc byla ve znamení vibrátoru J. Ráno v 5.30 vylézáme z trhliny s tím, že se naše předpoklady potvrdily. Obloha jasná a okolo nás nádherná panorámata. Pomalu se promrzlí štracháme ven do ještě větší klády. Neskutečně se těším, až se rozejdeme. Pomalu traverzujeme svah a asi po 100 m se dostáváme na sestupovou cestu. Trasa je vyjetá od skialpinustů, což jsme večer netušily, ale i tak by ale byla cesta „mlíkem“ hardcore. Na vrcholu se zdržíme jen krátce a šupajdíme dolů. Máme namířeno do Trafoi, tedy na druhou stranu Ortleru tak, abychom se vyhnuli nepříjemnému hřebínku směřujícímu na Payerhütte, který je zajebaný mokrým sněhem, a také lavinéznímu úbočí pod touto chatou. Sestup je nekonečných 2.350 výškových metrů. Do vesničky přicházíme v 15.00 hodin a těšíme se na jídlo a pivko. Naše nadšení je zbržděno zavřenýma knajpama. Jsem bezradný, bez piva a klobásky si další hodinu už neumím představit. Zkoušíme stopovat směr Solda, marně. Nakonec nám místňák poradí, že kousek za vesnicí by měl být otevřený penzion. Neváháme a pelášíme vstříc orosenému zlatu. Všemi deseti bereme ubytování za 30 € a lijeme do sebe pivečka po 3,8 €, což v tu chvíli nikoho netrápí. Hotelpaní nám domlouvá taxi pro auto. Po Michalově příjezdu vytahujeme laskominky našeho taťky a postupně likvidujeme zavakuované špecialitky.

Další den trávíme všichni v Suldenu zevlingem, jediný Kuba se opět dle vzoru Herakla vydává pro naše věci na Tabaretta hütte. Odpoledne navštěvujeme muzem Reinholda Messnera, což můžeme vřele doporučit pro horolezce krásný zážitek. Počasí na horách mělo být po zbytek týdne velmi zlé, a tak jsme se ještě večer odporoučeli do kempu Zoo v Arcu, kde jsme byli 2 dny. První den jsme byli za kempem na nějakých jednodélkách, prošli jsme místní krámy, kůpili jsme vínko a vše řádně oslavili. Vzhledem k omrzlinkám na Michalových a Radčiných palcích jsme to nikterak nehrotili, poslední den dopoledne jsme dali jednu vícedélku a jelo se domů.

 

Dolů to jde samo, ale je to dlouhé...

Výlet to byl parádní. Splnil jsem si velký sen a nabral jsem zase hodně zkušeností po boku velezkušených. Opět se nám potvrdilo, že kvalitní materiál a nějaké to oblečení do zálohy se může hodit kdykoliv. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli bivakovat, ale i přesto jsme byli připraveni a všechno zvládli. Ještě jednou velké díky mým kamarádům s tím, že se těším do dalších akcí v pořádných stěnách.

 

Pro inspiraci zde je článek kluků co lezli na Ortler týden po nás a dali si 2 bivaky; http://www.kho.cz/index.php/clanky/zobraz/415

 

Více fotek nejdete ve fotogalerii.

Účastníci akce: Kuba, Radka, Michal, Honza

–Honza–

Zimní nejistá sezóna

Neděle, Květen 8th, 2011

Letos to zase vyšlo. Tolik krásných vylezených cest a tolik pytlů v Tatrách za zimu nepamatuju a to už lezu docela dlouho. Začalo to, když jsme začátkem prosince vyrazili s Ráďou a duem Švihybuam na Popradské pleso. Po příjezdu, přespání na terase a rekognoskaci podmínek jsme zjistili, že je asi metr nového sněhu. Super nápad vydat se do Zlomiskové doliny!

Švihyho sobotní výstup

Po asi 4 hodinách brodění hlubokým sněhem nás opouští elán do lezení a dokonce i nadšenec Švihy začíná pošilhávat po bouldrech v okolí se slovy, že k najbližší stěně je to pořád ještě dost daleko na to abychom pokračovali v plavání prašanem. Po rozvážné diskusi to otáčíme zpět na chatu s pocitem, že jsme aspoň na čerstvém vzduchu a že je všude kolem krásně a že vlasně to lezení ani k životu nepotřebujeme. Stejně je to jen pro ty, kteří si potřebují honit ego. Nám stačí, že víme, že bysme to beztak vylezli…. Druhý den je nálada mnohem bojovnější. Přece se nenecháme tak snadno odradit trochou sněhu. Šviháci lezou pěknou mixovou cestu Hodená rukavica (IV) na Tupou, my Variantu Gálfyho pilíře na tentýž kopec. Kdysi jsem už lezl Levý variant IV (Lukeš/Fronko 2007), pravděpodobně první opakování.

Gálfyho pilíř - Tupá

Tentokrát lezeme blíž k hraně pilíře, ale nastupujeme mírně vlevo od hrany. Je to hezké lezení pořád kolem III, nějaké to místo přes věž za IV. Dole nacházíme i pár skob, nahoře je to už jen po vlastním. Nevýhodou je, že v cestě je asi metr sněhu a fučí jak v Himalájích. Kromě toho se stmívá asi ve 4, což nás však nemůže rozhodit a kolem 6 za svitu čelovek dolézáme na hřeben Tupé. Pak už jen sestupujeme do sedla pod Ostrvou a odtud sjíždíme dolů na Popradské pleso. První tatranský výjezd tedy dopadl celkem zdařile. Jako rozlezovka to nebylo špatné.

Ráďa na Gálfyho pilíři

Další tatranská akce byla ještě zajímavější. V plánu jsme měli strávit Silvestra a několik dalších dní na Zbojandě (ve složení Ráďa, Zuzka, Honza, já a další kamarádi z VHS) a za tímto účelem jsme si s sebou vzali i lyže a pořádnou zásobu proviantu. To se ukázalo jako ne úplně šťastné rozhodnutí. Od půlky cesty byly podmínky na skialp „zlé“ a dodupat na chatu s batohem plným jídla, pití, hader, lan, železa a s lyžema na zádech se ukázalo jako docela makačka.

Lavinová metodika

Během pobytu se nám podařilo vylézt cestu Havraní vlasy M4 od Švihyho a Petříčka z loňského roku.

Topo Havraních vlasů M4

Velmi pěkné lezení – nástup žlabem, pak jsme to vzali vlastní variantou přes zaklíněný kámen (M3-4), následoval delikátní koutek M4 zajistitelný velmi morálově skobou a friendem a pak už ladění hnízdeček na zbraně a balet na předních hrotech. Závěr tvoří opět žlab, vedoucí na hřeben a následuje sestup, který jsme kvůli silnému větru zvolili směrem dolů žlabem pod Slavkovák (nevýhoda – na chatu je to zase do kopce). Pozor, žlab bývá lavinézní, i ve 2 pod námi padaly slušné kousky.

Havraní vlasy - varianta přes zaklíněný kámen

Pěkného lezení jsme si užili i na Zbojnické kopě – ideálný když je na hřebenech vichřice (pěkné 50 – 60 metrové cesty obtížnostně kolem M 3,ale dá se vymyslet i těžší boulder). Závěrem zbývalo jen sešupnout na lyžích zpátky do Smokovce.

Topo naší cesty na Slavkovském pilíři

Následující akce patřila k těm zběsilejším. Ve složení Kuba Ferenc, Honza Podzimek, Kuba Novák a já jsme se vydali užít si klasických cest na Slavkovský štít. Kuba F. s Honzou nastupují do Birkenmajerova pilíře, který jsem lezl před lety se Švihym. Já s Kubou N. volíme Puškášovu cestu Slavkovským pilířem. Bohužel ještě netušíme, že Piskačův geniální průvodce se nám stane osudným.

Přibližný nákres Puškášovy cesty podle Piskače

Dále nechám vyprávět Kubu: „Cesta Slavkovským pilířem je první základní cestou v tomto útvaru Slavkovského štítu. Je tedy jaksi nepravděpodobné, že by se prvovýstupci chtěli v oněch padesátých letech zdržovat nějakým boulderingem v stěně Nižné slavkovské bašty, zvlášť, když celý pilíř měří 1500 m. Základní klasické linie tedy logicky vedou nejmarkantnějšími slabinami stěny. V případě Slavkovského pilíře bylo zřejmé, že Puškáš (prvovýstupce), obešel čelní stěnu pilíře někde zleva. Jasné jak facka. Podrobnější studium nákresů jsem tedy považoval za zbytečné. Toho osudného lednového víkendu jsem se však dopustil závažné chyby. Do batohu jsem jen tak pro jistotu přibalil průvodce od Petra Piskače …Z Piskačova průvodce: N u čelní stěny pilíře, těsně vpravo od velké a známé Veverkovy rokle. Stěnou po travnatých plotnách k temeni pilíře, na výraznou lávku. Pod kolmou stěnou traverz doprava za hranu stěny. Odtud přímo nahoru do komínovitého vhloubení a jím na plošinu-temeno první kazatelny (3 hod. V, konec obtíží)…Velice zavádějící je v tomto popisu slůvko „těsně“, zvláště po té, když text srovnáváte s nákresem. Nákres ukazuje počátek výstupové trasy přímo v nejnižším bodě pilíře-tedy relativně daleko od Veverkáče. Co tedy znamená význam „těsně“? Vztahuje se to k identifikaci pilíře, který „těsně“ přiléhá k Veverkově rokli? No byť je to nejednoznačné, nákres k tomuto výkladu pojmu „tesně“ přímo navádí.

Kuba Novák v našem Slavkovském pytli, tuhle délku jsme lezli 4 hodiny, 60m, M5

V první a druhé délce jsme si s Michalem byli eště dost jisti svým správným postupem dle vůdce Piskače. Centrální žlábek s ledíkem-to bylo místo, které do centrální stěny pouštělo nejlépe. Následující traverz po lávce doprava-krásně to ladí s Piskačovým popisem a já se mu tedy v duchu omlouval za své pochybnosti. Ovšem lávka se náhle ztratila a já byl vyplivnut do lehce ukloněných řídkých travek. „Michale? Myslíš, že v padesátých letech mohl Puškáš s jedním starým cepínem a v plné polní lézt M5?“„Michale? Myslíš, že v padesátých letech existovali mikrofrendy a mikročoky?„Michale? Používal Puškáš monohroty?“…

Frčíme dolů

Ukazovalo se, že mé otázky jsou debilnější a debilnější a pomalu začalo napovrch vyplouvat nemilé zjištění. Nejsme v Puškášovi. Nechtěli jsme si připustit, že jsme Puškáše vlastně parádně zapytlili a pozvolně jsme naši akci přetransformovali v dělání prvovýstupu. Lezení bylo vskutku zajímavé a bylo by jistě škoda, aby ty odlezené metry ležely jen tak ladem. V postupu nás zastavilo až pásmo převisů. Zajistitelnost v nich nulová a hroty cepínů bylo nutno skládat do miniaturních sklopených lišt. Rajbuňk s cepíny – velice nejisté. V tomto terénu jsem prubl tak tři metry. Za hranu převisu ke kosovce (pravděpodobně konec obtíží) mě zbývalo metrů čtyři. Obtížnost asi M7. No tu by se fakt hodil nýt. Nýtovačku jsem si však do Puškáše přirozeně nebral. Takže co dál? Slanění je jasná volba. V teple Bílíkovy chaty jsme záviděli Kubovi a Honzovi (další členové naší výpravy) jejich výlet Birkenmajerovým pilířem. Skrze své digitály se nám chlubili, jaké krásné výhledy v něm ulovili. Snad nám nějaká podobná klasika příště neunikne.

Tatranský vlk Kuba

Nějakou dobu po této akci jsme s Michalem uvažovali, že tu „naši“ linii ještě doděláme. Bylo nám líto té práce a energie, které jsme do této části stěny vložili. Ale po důkladnějším studiu nákresů různých cest v nižné Slavkovské baště, které mě zaslal Boboš, jsem zjistil, že jsme křižovali a kombinovali několik letních cest od Jackoviče. Naše cesta by tedy byla pouhou zimní kombinací cest letních. Myslím, že je ještě brzo na to, aby se v Tatrách na silu otvírali kombinace ala „VoVišňovom“. Co se dá dělat. Celé to náročné lezení bylo jen náročným věšením pytle. Ale pytel je to velice kvalitní. Sami si jej můžete vyzkoušet.“ (Kuba Novák: Pytel ve Slavkováku, http://horolezcizhradiste.blogspot.com/2011_02_01_archive.html) Tož asi tak to celé dopadlo. Kubův film z tohoto výjimečného výstupu ala Jasper/Schäli najdete zde:

Druhý den se nám podařil ještě stylový nástupový variant cesty Rosenberg (K.Novák, J. Bednařík 2010). Původní plán sice byl lézt novou linii vedle Rosenberga, nicméně po 50 metrech jsme se neplánovaně ocitli v koutě Kubovi dobře známé cesty, takže jsme se rozhodli to zabalit a proslaňovat zpět do Královského žlabu.

Plán na další víkend byl jasný – dojet večer do Matliarů, rádno vyběhnout na Brnču, lupnout něco na Kežmarák sešupnout dolů, přespat a druhý den se válet na chatě. Vyšlo to skoro přesně podle plánu. Po příjezdu do Matliarů Kuba (F.) zjistil, že doma zapomněl spacák. Po noci strávené v autě v – 15 C (Kuba ve dvou péřovkách) ráno balíme věci a běžíme na Brnčálu. Jé, průvodce zůstal v autě. Tak nepolezem tu Weberovku? Stejně je to jediný co víme kde vede. Ale už tam lezou tři dvojky. No a co, aspoň bude sranda.:)

A takhle se to sype deset minut v kuse, pak je půl minuty klid

Na začátku to otáčí jedna dvojka. Po asi šesti hodinách vzdorování lavinám, sypajícím se shora komínem přímo na nás, čekání na štandech než někdo před náma odleze a částečně taky trochu lezení to asi v půlce otáčí další dvojka. Na štandu je slušný zmatek, trvá nám to asi další hodinu než se od tam vymotáme. Lezu ještě část další délky, ale jsme zmrzlí, tak to taky otáčíme a slaňujeme dolů. Běžíme zpátky do Matliarů, jedeme do Smokovce a vybíháme na Hrebienok, kde si na Bilíkovce dáváme guláš a pivo. Weberovka nám tentokrát utekla, ale příště to sundáme. Možná bude fakt lepší nastupovat ráno z chaty.:))Druhý den lezeme Groszák, aspoň ještě využijeme hezkého počasí.

Slaňujeme z Weberovky, byl to pěkný výlet

Poslední zimní tatranská akce byla ze všech nejdivočejší. Nakonec jsme zachránili situaci a v poslední chvíli obrátili skóre v náš prospěch. Vyrazili jsme v obměněném složení (Zuzka, Honza, Kuba N. a já) opět na Bilíkovku s tím, že ráno s Kubou vyběhneme pod Žlutku a mrskneme Direttissimu. Po výšlapu nahoru, kdy jsme se nemohli vynadívat na to, co Taty spolu s mraky, sluníčkem a trochou větru dokážou stvořit za mysteriózní kulisu, jsme se navázali, Kuba hrdinně nazul lezečky a pustil se do prvního metru stěny. Bohužel první metr byl zároveň i poslední. Po pokusech s jedním cepínem v lezečkách, v pohorkách bez cepínů a s cepínem a v lezečkách bez cepínů a po několika pádech do sněhu to v poledne vzdáváme. Stěna je pokrytá vrstvou sněhu, který v teple klouže a vytváří na chytech nepříjemné sněhové polštářky, na kterých není možné stát, ani je držet. „Jestli dneska něco nevylezem, tak já se na to vykašlu a pojedu do Španělska se válet pod skalky.“

Kuba na nástupu pod Žlutou stěnu

V záchvatu zběsilosti Kuba navrhuje vylézt Puškáše na Bráničku – pěkný mix, který se nastupuje pod Malou Žlutou stěnou (délka asi 500 metrů). Brodíme se tedy sněhem k nástupu, ale už asi v půlce je jasné, že sněhový žlab na začátku nemáme šanci prostoupit. Vypadá to, že těžký mokrý sníh zmaří poslední možnost dneska něco vylézt. Kuba se rozhlíží kolem. Stojíme přímo pod nástupem do Vestenického cesty V na Malou Žlutou stěnu. To je naše poslední šance! Jdeme do toho. První délky tvoří travky, které v teple moc nedrží, ale není to úplně špatné. Štandy nic moc, smyšky přes hroty, zaseklé cepíny, občas skoba. Na štandu dostáváme zásah lavinkou mokrého sněhu, ale otřepeme se a lezeme dál. Další délka už celkem jde – pěkné mixové lezení do výrazného zářezu, kterým lezeme nahoru. Kuba leze další délku. Poctivé – spárky s malými travičkami, hroty cepínů hledají oporu, kreace jak z Labutího jezera.

Topo cesty Vestenický/Kušnieriková na Malou Žlutou stěnu

Dolézám ke Kubovi na štand za kosovku a lezu poslední délku, která ústí do sestupového žlabu. Paráda, otočili jsme skóre v poslední minutě. Máme to!!! Sestupujeme žlabem a slaňujeme ze skob Cyklistickým ledem dolů pod stěnu. Teď už zbývá jen večeře na Zamkovského chatě, pivo a teplá postel. Hned se bude líp usínat…

Kubův film z cesty: http://www.youtube.com/watch?v=2WoSTm1_75c

Jako každoročně jsme se i letos v zimních Tatrách parádně vyblbli. S přicházejícím jarem pomalu začínáme vymýšlet nový ďábelský plán – Severní stěna Ortleru, jedna z největších ledových alpských stěn. Tu si musíme vylézt!!

-Michal-

Nashledanou Tatry.., zase někdy příště.